?

Log in

Previous 5

Oct. 16th, 2015

Holly

Jak jsem dopsala první kapitolu 16.10.

Vypadá to jako kdybych zde měla sdělovat jen své pokroky v diplomce, možná tomu tak skutečně je, neboť vážně většinu mého volna zabere spánek a diplomka.
Nejsem s výsledkem příliš spokojena, ale chtěla bych to dnes již poslat a začít psát druhou kapitolu zítra ráno.
Když jsem se dnes dozvěděla nároky na můj skoro jediný předmět, tak jsem zneklidněla, ale objednala jsem si knihy v knihovně je mi trochu lépe.

Mé předsevzetí:
Zklidním se a začnu číst hromadu teologických knih.
Budu psát diplomku a nebudu řešit neuspořádaný koncept celé práce.
Nebudu se hroutit z práce, práce mě má bavit, nikoliv vydeptat k smrti s tím, že nějaká aktivita není zorganizovaná tak jak bych si představovala.
Pokusím se nevyšilovat z hrozných výsledků mého pečení s klienty.
Pravidelný režim!

Sep. 16th, 2015

Holly

Jak jsem začala psát diplomku v neděli 13.9.

Začala jsem psát a mám dvě strany. A je to má dost velká žalost.
Píšu a vlastně spíše nepíšu, i když mám dovolenou.
Sedívám ráno u otevřeného okna, piji kávu a z rozložených knih tahám nitky nervových vláken (a myelinovou vrstvu, která bývá při tomto onemocnění poškozena).

Dnes jsem se však válela, na pomezí spánku schoulená v dekách a pozorující Juru, jak se připravuje do práce, jak nevstává, nevstává a následně po pěti minutách odchází rychle na nějaký vzdělávací program v zaměstnání. Mé ranní lenošení se mi velmi líbilo, bylo přípravou na příští týden, kdy budu vstávat za tmy a sama.

Zítra odjíždíme na chatu, do tichého dne a hvězdné noci.

Sep. 7th, 2015

Holly

(no subject)

Myslím, že je občas potřeba shrnout prožité okamžiky. Nikdy to nebude přesné a zdaleka ne objektivní.

Z nové práce jsem nadšená, zdeptaná, okouzlená, vyčerpaná, zoufalá, šťastná. Nyní mám 14 dní dovolenou, klienti nyní odpočívají u moře a v jistém městečku v ČR, v celém stacionáři je uzavírka.
V práci peču dorty s klienty a párkrát jsem se málem rozbrečela, dorty se mi nedařily, nejsem zcela zručná a šikovná, nezvládám se koncentrovat na více věcí a prostě dorty jsou na objednávku a měly by vypadat hezky, místo toho dělám podivné šmudly vhodné tak maximálně jako výrobky devítileté holčičky..
Klienti jsou fajn, pokud se zrovna někdo nenachází v křeči psychosomatického epileptického záchvatu, nesebepoškozuje, neutíká, nekřičí, nebrečí kvůli smrti kamarádky, která umřela před třiceti lety atd.
Kolegyně jsou milé, ale nejsem natolik otevřená a přesvědčivá, abych dokázala navázat zcela autentický vztah.
Strašně se mi líbí nabízené aktivity, strukturovanost programu a stále nějaká aktivita, změna, šrum.

Bývám hodně unavená, chodím spát kolem desáté hodiny a dříve, upadám do bezesného spánku. Vstávám v 5:40, s Jurou a jeho vstáváním v 8 hodin se míjím o dvě hodiny.
Jsem cynická, úzkostná, povznesená, dětinská. Přemýšlím o psychoterapii, přemýšlím o diplomce (objednala jsem knihy, abych začala psát alespoň první kapitolu, ale ty stále nedošly a z eshopu se mi také neozývají) a hodně o budoucnosti (práce - pracovat zde jeden rok, pracovat dva roky, pět, šest let?), o vzdělání (krizová telefonická intervence? kurz pedagog volného času? psychoterapeutický výcvik?), o dětech (mít je do 25 let se zdá zcela nereálné), o Jurovi (za 10 let mu bude padesát - jak se bude žít s někým, kdo má za sebou půl století?), o pochybnostech (zvládnu to? překonám úzkost, únavu, nedostatek peněz a nedostatek sebevědomí?).

Snažím se více číst. Čtu Deníky Jana Zábrany. Koupila jsem si tři levné knihy v Levných knihách. Přečetla jsem knihu Holka a ne ledajaká od autorky Girls, což byl seriál, na kterém jsem ujížděla jako nezaměstnaná a trochu zdeptaná z nenaplněného času. Od Bulgakova Psí srdce. Noční host.

Jana má ve své touze vyniknout a ve svém nedostatku sebevědomí šílenou potřebu srovnání se... V tomto srovnání vycházím jako lůzr a troska, "necháš se živit přítelem, rodinou", "zaplatíš si drahý kurz, i když na něj nemáš, nejsi vůbec zodpovědná", "bojíš se, ale nemáš vůbec čeho narozdíl ode mě", "jsi zhýčkaná, každý ti pomůže", "víš, jsi dítě, nedospělá, představa tebe jako matky je fakt nereálná, nejsi vůbec mateřský typ, sama jsi dítě, stejně jako tvoje matka"... A protože vím, že to říká, protože si potřebuje zvýšit prestiž ve svých očích, neberu to osobně a jsem lhostejná k jejím slovům, ale stejně cítím po čase jakýsi pocit nepříjemné lepkavosti a smradutosti, pocit, že takhle to dál nejde, že jsem jen ventil v nepříjemných stavech, že je to stále jen ona, ona, ona, ona a ta sebestřednost je zabijácká. Neznám nikoho jiného, u koho bych měla pocit, že mi vyčte i nos mezi očima, kdo mě bude hodnotit tak nespravedlivě a pokaždé jinak, kdo mi tolikrát a tolika různými způsoby řekne tolik věcí. Je to neustálá konfrontace, ve které se snažím ospravedlnit "kurz splácím, Jurimu přispívám polovinou svého příjmu na nájem, zbytkem platím jídlo" a nad kterou mávám rukou "pro mě není důležitá, zda jsem plně finančně samostatná", "copak jsem někdy říkala, že chci mít teď děti? jen Ti říkám svůj názor"... Ale občas stejně chcete zakřičet, myslím, že mým problémem je, že nekřičím a tupě to od sebe jen odrážím.

Zavřeli Vše za 40 korun, kam budu chodit kupovat levnou vůni čistoty, kterou jinde neprodávájí? Mám z ní pocit domova, lehkosti, léta, květin a dětského zpěvu.

Jul. 21st, 2015

Holly

Jak jsem to opět zabila (práce)

Myslím, že poslední měsíce byly velmi nejisté, neucelené a podivně bezbarvé.
Rozprostřeno mezi mou podivnou nechuť studovat (plně se věnovat škole a připravovat se na zkoušky, vše jsem nakonec odbyla a samu sebe udivila, že jsem vše zvládla s relativně dobrými výsledky), hledáním práce a odmítáním hledat práci (po několika pohovorech jsem měla pocitm že u nikdy na žádný další pohovor nepůjdu, takže jsem třeba měsíc, dva měsíce na žádný nešla) a podivné práce, které se mi nakonec naskytly.
Co jsem dělala?
Hlídala děti a hlídala i děti, které jsem už nikdy hlídat nechtěla.
Doučovala černošského chlapce, i když má angličtina, kterou jsem se s ním dorozumívala byla horší než angličtina prodavačů párků v rohlíku.
Doučovala kazažského chlapce český jazyk (a snad ještě v srpnu budu), který zřejmě trpí poruchou pozornosti, ale jeho posudek z pedagogicko-psychologické poradny je vágní a ničemu nepomáhá.
Pracovala jako vychovatelka v rodinném centru u velice malých dětí tak ve věku do dvou let (zde mi byl slíben poloviční úvazek, ale centrum se rozvíjí pomalu, stále mám dohodu a stále to nikam nevedlo, od května je to prakticky na bodu nula).
Jednou jsem za tři stovky dokonce i u Jany uklidila.
Vzdělávala samu sebe na kurzu Krizové intervence (základní kurz bych mohla mít absolvovaný v září, ale vše je velmi nejisté).

V létě se dostavila frustruce z nenaplněných očekávání, přerušili mi doučování, v centru neměli dost dětí a děti na hlídání odjely a dorostly a prostě najednou nic... Takže jsem jednou přepracovala životopis a rozhodla se, že si seženu práci v nějakém obchodu, butiku, nejlépe jakási prodejna s kávou a čajem, ale i oblečení.. Praxi jsem si trochu vymyslela a něco trochu nafoukla, protože bez praxe ani do butiku nelez. Má roční praxe na pozici asistentky prodeje však ani tak nebyla dostatečně zajímavá, aby mě někde na poloviční úvazek zaměstnali, na pohovorech jsem byla dvou, životopisů rozdala a rozeslala třicet. Na prvním pohovoru mi řekla, že potřebuje někoho na plný úvazek, na druhém pohovoru měli tolik zájemkyň, že by je mohli přehrabovat vidlemi.

A vážně jsem byla přesvědčená, že v tom krásném obchodě s mýdli a solemi pracovat chci, ale nepozvali mě ani na zkušební den, což byla pro mě už poslední kapka. Se svým sklonem k depresím a úzkostím jsem měla pocit, že pokud něco okamžitě nezměním, neodjedu, nezačnu někde jinde a sněčím jiným, tak nastane propad.

V pondělí jsem čekala ještě na výsledky jednoho výběrového řízení, nikdo se však neozýval, takže jsem s Prahou chtěla skoncovat alespoň na týden a odjet pryč, poté zvážit nějakou práci v kavárně a mléčném baru, podívat se po něčem takovém. Nakonec jsem neodjela, zůstala v rozpálené Praze, protože mi zavovali z jedné příjemné služby, že by stáli o to, abych nastoupila.

Bojím se nyní, že to zakřiknu, ve své pověrčivosti to raději nikde nesděluji, ale zítra jdu podepsat smlouvu, tak snad již ano...
Budu pracovat na 0,75 úvazek, což je ideální vzhledem k mým studijním a jiným povinnostem (o plném úvazku jsem nikdy nepřemýšlela a ani přemýšlet nemohla) v jednom milém a malém denním stacionáři pro osoby s lehkým mentálním postižením, podpora při integraci do běžné společnosti, při hledání zaměstnání a při získání odpovídajích dovedností. Jsem velmi rozrušená z toho, že nastupuji a zároveň strašně nadšená, trávila jsem v organizaci již tak 8 hodin během tří výběrových kol a v tom posledním jsem byla cca 4 hodiny s klienty a vše bylo strašně fajn... A plat je dosti nízký, ale myslím, že to není ani ta nejmenší nabídka, kterou jsem kdy dostala, že byla i menší a u mnohem horší práce.

Jan. 29th, 2015

Holly

O hledání vhodné práce

Najít kvalifikovanou práci se ukazuje jako poměrně složitá záležitost. Sociální pracovník s jakoukoliv cílovou skupinou krom osob s drogovou závislostí.
Dobře, od prosince jsem byla na pěti pohovorech, všechny proběhly dobře, po dvou třech jsem si říkala, že ta práce musí být moje, ale nebyla. Na pár pohovorů jsem nakonec nešla, protože odmítám dělat pracovníka v sociálních službách (pro tuto pozici stačí základní vzdělání, většinou se jedná o pečovatelku atd.).
Můj problém se jeví jako následovný:

  • Mám pětiletou praxi osobní asistentky, ale pro zaměstnavatele je to podřadná práce, neberou ji absolutně vážně, uznávají akorát praxi na pozici sociální pracovnice (pro tuto pozici jsem však získala oprávnění teprve v říjnu).

  • Jsem příliš mladá (bez praxe, bez zkušeností), ale ještě ke všemu mladě vyhlížející, v jedné nekorektní organizaci mi řekli, že můj problém je vizuálního charakteru, protože vypadám sama jak dítě, tak nemůžu radit rodinám jak vychovávat ty své.

  • Studuji. Jako fakt... Na poloviční úvazek mě nechtějí zaměstnat, protože studuji. I když říkám, že to zvládám, že jsem zvyklá pracovat a vždy pracovala.

  • Nemám žádné odborné kurzy. Tedy krizovou intervenci a sebezkušeností výcvik (mimochodem pětiletá záležitost). Na krizovou intervenci jsem přihlášena od dubna, akreditovaný kurz o 150 hodinách, 20 tisíc.

  • Nemám osobní kouzlo a šarm, občas plácnu nějakou blbost, o které bych mohla čekat, že se jim nebude pozdávat, ale já ji prostě řeknu (jako že nemám ráda chaos a nepořádek na pracovišti, pak člověku dojde, že u nich třeba ten chaos vládne).

  • Neumím lhát. Ale snažím se na vše vymýšlet pozitivní odpovědi. ("Máte zkušenost s agresivními mladistvými?" "Ano, občas jsem řešila agresi mezi dětmi, které hlídám." (nejsou mladiství, že). "Máte týmového ducha? Zkušenost s prací v týmu?" "Ano, jsem týmový hráč. Jako osobní asistenti jsme si museli předávat informace o stavech klientů, vzájemně spolupracovat a řešit případné problémy." (ehm, ehm) atd.)

Upřímně řečeno si kolikrát přijdu jako debil. Debil před svými přáteli, rodinou, známými. Protože jedni si vás zařadí jako neschopnou blbku, protože ONI byli přijati hned na prvním pohovoru. Druzí vám budou říkat, že ONI hledali práci půl roku, rok, tak ať se připravím, že dříve to rozhodně nebude.
Nebo básnířka mi párkrát řekla ať jdu dělat do recepce, hostestku atd. Říkám, že nechci marnit čas na takových pozicích. Ona zase, že je to vhodná práce pro studenty. A pak to vede k tomu, že mi začne vysvětlovat své úspěchy, své vzdělání a své problémy. Jsem pak sarkastická, ale ona není schopna rozeznat mé sarkastické pochlebování, protože si stále musí budovat své ego a po většinu času zcela nepřijímá jakoukoliv kritiku.

Několik věcí, které mě doopravdy naštvaly:

  • Paní ředitelka dorazí na pohovor pozdě, jako fakt pozdě, 45 minut zpoždění, neomluví se, mluví pět minut, kde mi řekne, že jsem moc mladá a jediná má výhoda je, že mi nebude muset dát tolik peněz jako kvalifikované síle.

  • Mám zkušenosti s lidmi s duševním onemocněním. Jen nemám papír. Na pohovoru se tváří, že super, že není problém atd. Nakonec jako důvod nepřijetí uvedou, že nemám žádné zkušenosti s cílovou skupinou.

  • Chtějí muže, chtějí starší lidi.

  • Vadí, že jako student si dovoluji se hlásit na poloviční úvazek. Očekávají, že se jim na takovou pozici přihlásí muž, který má čas jen pro ně při polovičním úvazku za 12 tisíc? Hehe.

  • Vadí, že jako mladá potřebuji práci a peníze. Kladou debilní a nekorektní otázky, zda mě živí rodiče, zda žiju u nich atd.


Nyní čekám, že mi zítra zavolají z jednoho místa, které se jeví jako dokonalé. Jsem nervózní, nejistá. Strašně bych to chtěla, ale mají hodně zájemců. Když doufám, tak jsem pak šíleně zklamaná. Představuji si jak by to bylo super, jak by to šlo skvěle skloubit se školou a nakonec nic.

Chtěla jsem ještě napsat o finančních obtížích, ale to napíšu třeba jindy.

Previous 5